Ladova zima

Nevím, proč teď všichni najednou blbnou. Padesát lidí se mě už ptalo, jestli jsem slyšel Ladovu zimu. Nohavica je prostě v módě, nebo co, každopádně moje odpověď zní: Neslyšel! Ale slyšel jsem toto:

Proč se svět jiným zdá, vždyť
čím byl, je i dnes,
dob je čtvero a oči jsou dvoje,
vzduch je stejný, i voda je stejná, i les,
jenom on se už nevrátil z boje.

Dnes je pozdě se ptát, kdo byl po a kdo před,
kdo to v hádkách nás dvou více projel,
nikdy víc mi tak moc nescházel jako dnes,
když se už nevrátil zpátky z boje.

Neměl hlas, vážně ne, ale zpíval moc rád,
ať jsem řek', co jsem řek', on mlel svoje,
já byl spáč, ale on nenechával mě spát,
no a včera se nevrátil z boje.

Ne že bych brečet chtěl, ne, to ne, nemám sil,
ale byli jsme dva, a mám dojem,
že se zved' severák, oheň můj uhasil,
když se on nevrátil včera z boje.

Jaro stáhlo si svůj krunýřek ledový,
povídám:"Kouřil bych, kámo, co je?",
"Dáme žváro?", a nic, ticho mi odpoví,
neboť on se už nevrátil z boje.

Naši padlí tu jsou, jako by nepadli,
drží stráž, hruď na hruď vedle sebe,
na nebi modravém stromy se zrcadlí,
celý les modrý je jako nebe.

V pokoji místa dost, co teď s tím udělám,
vše, co bývalo naše, je moje,
já nechci nic, podivný pocit mám,
že to já jsem se nevrátil z boje.