O Tygrrech a životě (díl 2.)

Když je někdo smutný, zákonitě je smutný ještě někdo další. To si Tygrr moc dobře uvědomoval, a proto byl smutný. Chodil sem a tam, jako tělo bez duše, moc nemluvil, moc nejedl, nespal. Klouzal se myšlenkami po zamrzlých chodnících, přemýšlel a trápil se. Byl zase sám, jak se to od Tygrrů očekává.

Na jedné takové cestě se dal do řeči s krysákem. Ten ho uklidňoval, že všechno je sice na prd, ale že to tak má být. Ať radši oslavuje život, raduje se a bere to, co je. Tygrrovi to sice zvedlo náladu, ale jen na chvíli. Za chvíli byl opět takříkajíc rozmrdaný. Ano, statečný a silný Tygrr, který byl vždycky plný energie a humoru, vypadal opravdu hrozně. Bylo mu ale jasné, že bez krysákových slov by se asi zbláznil ouplně.

Pokračoval se sklopenou hlavou v cestě, aniž by se do něj strefil byť jen jeden zázračný paprsek štěstí schovaného sluníčka. Došel ke kolejím a všiml si, že se blíží vlak. Pesimistické Tygřří rozpoložení nabádalo ke skoku na koleje, nicméně Tygrr nikdy nebyl blbý a moc dobře věděl, že život je hra, na kterou se stojí fronty, a kterou nejde zkopírovat a možná ani hrát víckrát. Počkal tedy, než vláček kolejáček přejede.

V legračním rytmu se drncal, jen co je pravda. Tygrrovi to připomnělo písničku „panparoubek, panparoubek, panparoubek, pam, jéé“. Konečně se začal usmívat, když tu se najednou z posledního vagónu vyklonila ještěrka Blok a na Tygrra vyplázla jazyk. Proč?

(pokračování příště)